Stories

Stories // Kluk s řetězem *Vlastní Povídka*

11. září 2011 v 19:10 | Salvatore-Vampire
MY OWN CREATION!!
Kopírujte jen se ZDROJEM!!!


Říká se, že v nějaké malé vesničce žil malý 13-ti letý kluk. Byl tichý, neutrální ale až moc zvědavý. Bydlel na okraji vesničky, blízko u lesa, kde do něj vedla úzká cesta za jejich domem.
Poblíž městečka, v lese, bydlel muž. John, ten kluk, by mu hádal nějak 20 let, kdyby nezjistil jeho tajemství.
Jednou v zimě když se John vracel ze školy, viděl stopy, které vedly do lesa. Vzpoměl si na toho muže co tam bydlí, a řekl si "Mno a co?" a neuvědomil si že muž chodí jinudy.
"Asi tam napadalo moc sněhu a nemůže projít."- říkal si pro sebe, doma, až si to uvědomil.
Večer, až šel spát, měl pocit že s nim v pokoji někdo je. Rozsvítil. Počkal až si jeho oči zvyknou na světlo, které průdce zasvítilo. Rozhlédl se po pokoji. Viděl jenom svojí šedou skříň po levém boku, a po pravém psací stůl. Před sebou, u okna, postel. Nikde nikdo. Byl v pokoji sám. Nebo si to aspoň myslel.
Další den, se necítil moc dobře. Přesto musel do školy. Cítil na krku nějakou bolest. Cítil jak má celé tělo vysílené. Ve škole si toho naštěstí nikdo nevšiml. Nechtěl aby byl středem pozornosti, neměl to rád.
Když se vracel domů, měl dojem že to nedojde. Došel, vlezl hned do postele. Byla mu strašná zima. V domě bylo teplo. Mamka mu uvařila čaj, a zeptala se ho jestli nechce jít k doktorovi. Odmítl, řekl že není třeba.
Večer se cítil mnohem líp. Zase měl pocit jako by nebyl sám. Věděl že v pokoji nikdo nebude, jako včera, tak nešel rozsvítit. Usnul.
V noci se probudil. Podíval se na digitální hodiny co měl na stole. 1:23. Byl celý zpocený. Utřel si čelo, a sundal si tričko. Instinktivně se otočil k oknu a hned zase zpět. Otočil se znova. Měl dojem že tam někoho viděl. Někdo stal na jejích zahradě. Podíval se pořádně. Nikdo tam nebyl. Nikdo. Jenom stopy. Věděl že tam někdo stál. Nebyly tam stopy po chození. Žádná cesta hlubokým sněhem. Jenom stopy dvou bot. Nelámal si tím hlavu, nedokázal čistě přemýšlet. Lehl, a usnul.
Ráno, v sobotu se cítil dobře. Vzpomněl si na tu postavu za oknem, a chtěl se tam jít podívat, ujistit se že sou tam ty stopy. Byly tam!
Něco zašustilo v lese. Trochu se lekl ale rozhodl se že se tam podívá.
Když se přiblížil k lesu, slyšel další zašustění. Schoval se za nejbližší strom a poslouchal.
Nic. Jenom ticho a zima. Najednou se ozvalo nechutné rupnutí. Leknutím mu ztuhla krev v žilách. Měl dojem že ten zvuk byl tak hlasitý, že by to i mrtvého probudilo. Zůstal opřený o strom. Slyšel kroky. Naštěstí se oddalovaly. Oddechl si.
Po chvíli se rozhodl že pude zjistit kam má ten člověk namířeno.
Po 2 metrech se zastavil. Leknutím sebou trhl. Na zemi ležela mrtvá srnka. Krk měla převrácený k zády. Na sněhu byla pořádná louže krve.
John stál na místě asi 10 vteřin. Pak srnku obešel a pokračoval v sledování. Sledoval stopy.
Po přibližně dvaceti minutách chůze, se zastavil a prohlédl si velký dům před sebou. Slyšel zabouchnutí dveří, a pak hlasitý cvaknutí zámku. Uvědomil si že je strašný ticho. Přiblížil se k domě. Okna nebyly moc vysoko. Byl zvědavý, věděl že tam bydlí ten divnej muž. Ale co o něm věděl? NIC. Byl zvědavý.
Dům od něj stál asi 100 metrů. Přišel k jednomu oknu. Nebyly tak nízko jak se zdály. Musel být na špičkách aby viděl. V pokoji do kterého se díval, byly samý zrcadla.
Záhadný muž vstoupil do pokoje. V pokoji byl jenom jeden stůl s nějakými kádinky. Muž držel něco v ruce a šel ke stolu. John si všiml že se muž neodráží v zrcadle. Přišlo mu to divný, ale byl zvědavý co ten muž udělá. Lil nějakou červenou tekutinu do jedné z kádinek. Pak to rozmíchal a vypil to. Odraz v zrcadle se mu začal objevovat a muž se hlasitě zasmál. John lehce vykřikl když si všiml jeho dlouhých zubů. Nebylo to moc hlasitý, ale muž ho slyšel. Otočil se k oknu. John se dal na útěk ale zklouz a praštil se do hlavy. John se probudil v tmavé místnosti. Byl omotanej řetězem. Muž ho tam nechal. John po třech dnech zemřel. Teď jeho duše bloudí po lesích a hledá svého vraha. John z té tmy oslepl, a nevidí na toho kdo ho zabijí. Jestli potká vás, tak ho lehce poznáte. Bělmo má červené a oči černé jako uhlí. Když se usměje, vycení svoje špičáky. Pověst praví "Ať si v jakýmkoli lese, nikdy na Johna nemysli, neboť on tvé myšlenky uslyší a příjde si pro tebe!". Říká se že předtím než tě John zabije, hlasitě se zasměje.

Stories // Krvavé Vánoce *Vlastní Povídka*

11. září 2011 v 18:49 | Salvatore-Vampire
Kopírujte jen se ZDROJEM!!!

23.12, 21:25
Anna se vrácela domů s plnýma taškama. Autobusem nemohla jet. Nejel. Bylo moc sněhu.
Hustě chumelilo, sotva viděla na cestu.
"Snad nezabloudím"-řekla si.
Od domu to měla necelý 2 km. Chumelilo čím dál hustěji. Vločky padaly a umiraly na jejích zimou nafialovělých, plných rtech. Její dlouhé hnědé vlasy jí slušely k modrým očím. Nos měla malinkej. Krásněj. Právě teď rudej.
"Už bych tam měla být"- ohlédla se.
Za sebou viděla jenom světlo pouliční lampy. Předsebou. Tmu. Nikde nic. Divila se, ale šla dál.
Chodila už asi 10 minut. Ohlédla se. Všude tma. Hustě chumelilo. Sníh jí zakryl stopy.
Začala mít obavy. Bála se že to domu nedojde. Bála se, že umře.
Neměla už sílu. Chtěla se zastavit. Chtěla si na chvíly lehnout do sněhu a odpočinout si. Ne. Neudělala to. Šla dál. Věděla že domů dojde.
Tak se i stalo. Viděla světlo. Srdce jí radostí málem vyskočilo. Něco zaslěchla ale nevěnovala tomu pozornost. Chyba. Hned jak udělal další krok se zastavila. Hlava jí z ramen pomalu sjela dolů. Spadla do sněhu. Tělo spadlo na kolena. Dárky v tašce zarachodily. Všude krev.
Anna se už domů nikdy nevrátí.

Duše která nikdy nenalezne klid

4. září 2011 v 22:26 | Salvatore-Vampire
Kdysi dávno prý na tomto světě žila malá holčička zvaná Tara. Byla známá tím, že když se narodila, nebrečela...Byla však naživu. Podle doktorů byla holčička zdravá. Nic jí prý nebylo. Poruchy v psychice se prý však mohli objevit ve vyšším věku.
Tara vyrůstala v klidu. Měla dobrý rodiče. Byla slušně vychovaná. Prostě holka, jak má být. Ráda četla, byla velmi chytrá. Zajímala se o věci které zajímali zejména dospěláky. Nečetla knížky které čtou malé děti.
V ten večer co Tara slavila svoje 10 narozeniny se probudila ze spaní. Něco slyšela, nějaké hlasy. Měla divný pocit, postupně se jí zmocňoval strach. Cítila ho. Jako by jí hladil, od nohou až k hlavě. Jako by jí právě zahalil svým pláštěm. Cítila chlad ale byla spocená. Cítila jak jí po čele tečou kapky potu. Nemohla popsat všechny city co právě cítila. Bylo to pro ní něco nového. Nevěděla jestli je v bezpečí nebo ne. Jestli má panikařit nebo ne. Ten hlas pořád slyšela, říkal její jméno...říkal "Taro, pojď si semnou hrát. Neublížím ti." Byl to hlas nějaké holky.
Tara se zvedla z postele, posadila se na ní. Měsíc byl v úplňku a skvěle zářil, tak že Tara viděla dobře. Nikdo v pokoji nebyl. Ozval se hlasitý smích, někde ze shora. Podívala se nahoru ale nic tam nebylo, jenom strop. Dveře jejího pokoje se začali postupně otevírat...Skřípali. Taře se strachem zvětšili zorničky. Měla strach. Zavolala "Mami...Mami pojď sem". Dveře se přestali otevírat. Za chvíli přišla její mamka se slovy "Co se děje zlatíčko?". Tara prostě a jednoduše odpověděla. "Nechci spát sama.". V tu noc, Tara spala u svých rodičů.
Za týden už začínali létní prázdniny. Táta Tary se rozhodl že je vezme někam na výlet. Na tři dny. Jeho práce šla prý skvěle, tak že dostal tři dny volna. Zeptal se Tary kam by chtěla jet. Ona v tu chvíli nevěděla kam chce. Řekla že si to ještě promyslí. V ten večer se jí zdál nádhernej sen. O domku u jezera. Krásný západ slunce. Voda se nádherně třpytila. Zdálo se jí že v tej vodě plave. Byla šťastná.
Když se probudila, řekla tátovi že chce jet k jezeru. A tak se stalo. Když měli vybrat dům, Tara viděla přesně ten který měla ve snu. Najali ho na pár dní.
První večer si moc užili, zpívali u ohně, opékali buřty. Vzali si sebou svýho yorkšírka Maxe. Ten jen ležel a koukal, Tara usoudila že se asi hodně nudí.
V ten večer se Tara vzbudila. Potřebovala na záchod. Ona se tmy nebála, nedělalo jí problém jít na dolní patro a dojít si na malou. Scházela po schodech. V duchu zaklela protože ty schody šíleně skřípaly. Dům už byl starej, ale z venku vypadal moc pěkně. Taky ho najali za dost dobrou cenu. Jako by v tom byl nějakej háček.
Rozesvítila v koupelně. Bylo to tam opravdu luxusní. Moc pěkně zařizené. Ale na zemi něco bylo. Nějakej plyšovej medvídek. Pomyslela si že kdyby si ho nechala nebyl by v tom žádnej problém. Konec konců našla ho tu ona a on tu byl sám. Široko daleko žádný jeho majítel.
Když se ale na další den probudila, medvídka u sebe neměla. Trápilo jí to, hledala ho snad všude.
Její mamka ráda pletla. Když si Tara připravovala svačinu, požádala jí aby jí donesla nůžky, prý je zapoměla nahoře v pokoji. Když se Tara po schodech vracela dolu, šla zkratkou přes chodbu která spojovala kuchyň s obývákem. Dveře které vedly do sklepa a zároveň byli na levé straně chodby byly otevřené. Tara se tam ze zvědavosti koukla. Nic neviděla, jenom tmu. Rozesvítila. Byly tam schody které vedly to prázdné místnosti. Téměř prázdné. Na zemi byl její medvídek.
Byla ráda že ho zase vidí ale jak se tam dostal, to nevěděla. Už byla skoro na předposledním schodu když se jí začala točit hlava. Znova slyšela hlas té malé holčičky. "Nechoď sem, nechoď. Stali se tu strašné věci. Nechoď" Hlas byl tak silný, že jí z toho začala bolet hlava. Ztratila rovnováhu, nešláplna na schod. Padala dolů. Měla pocit že to trvá celou věčnost. Padala s nůžkama v ruce. Ozvalo se jen hlasité TUP. Tara vydechla a slyšela "Já ti říkala že sem nemáš chodit". Její hlava byla stočená do prava, viděla holčičku která klečela u medvídka. Tara naposled pohladila medvídka. Pak holka zmizela a medvídka si vzala s sebou.
Zavřela oči, cítila bolest v krku. Neměla však síly se pohnout. Slábla, cítila to. Poslední co slyšela byl hlas její mámy. Jenom hlasité "Ne" které se postupně ztrácelo.
Tara umřela na vykrvácení, nůžky jí propíchly krk. Tara neměla žádnou šansi na přežití. Než sanitka dorazila, Tara byla už mrtvá. Za účelem vzít svého medvídka ztratila tělo. Její duše však zůstala na světě, hledat medvídka dál.
Její duše je pořád někde tady. A chce svýho medvídka.
Jestli TY nějakýho máš, tak jí ho dobrovolně děj...jinak tě čeká to co jí.
 
 

Reklama