Duše která nikdy nenalezne klid

4. září 2011 v 22:26 | Salvatore-Vampire |  Stories
Kdysi dávno prý na tomto světě žila malá holčička zvaná Tara. Byla známá tím, že když se narodila, nebrečela...Byla však naživu. Podle doktorů byla holčička zdravá. Nic jí prý nebylo. Poruchy v psychice se prý však mohli objevit ve vyšším věku.
Tara vyrůstala v klidu. Měla dobrý rodiče. Byla slušně vychovaná. Prostě holka, jak má být. Ráda četla, byla velmi chytrá. Zajímala se o věci které zajímali zejména dospěláky. Nečetla knížky které čtou malé děti.
V ten večer co Tara slavila svoje 10 narozeniny se probudila ze spaní. Něco slyšela, nějaké hlasy. Měla divný pocit, postupně se jí zmocňoval strach. Cítila ho. Jako by jí hladil, od nohou až k hlavě. Jako by jí právě zahalil svým pláštěm. Cítila chlad ale byla spocená. Cítila jak jí po čele tečou kapky potu. Nemohla popsat všechny city co právě cítila. Bylo to pro ní něco nového. Nevěděla jestli je v bezpečí nebo ne. Jestli má panikařit nebo ne. Ten hlas pořád slyšela, říkal její jméno...říkal "Taro, pojď si semnou hrát. Neublížím ti." Byl to hlas nějaké holky.
Tara se zvedla z postele, posadila se na ní. Měsíc byl v úplňku a skvěle zářil, tak že Tara viděla dobře. Nikdo v pokoji nebyl. Ozval se hlasitý smích, někde ze shora. Podívala se nahoru ale nic tam nebylo, jenom strop. Dveře jejího pokoje se začali postupně otevírat...Skřípali. Taře se strachem zvětšili zorničky. Měla strach. Zavolala "Mami...Mami pojď sem". Dveře se přestali otevírat. Za chvíli přišla její mamka se slovy "Co se děje zlatíčko?". Tara prostě a jednoduše odpověděla. "Nechci spát sama.". V tu noc, Tara spala u svých rodičů.
Za týden už začínali létní prázdniny. Táta Tary se rozhodl že je vezme někam na výlet. Na tři dny. Jeho práce šla prý skvěle, tak že dostal tři dny volna. Zeptal se Tary kam by chtěla jet. Ona v tu chvíli nevěděla kam chce. Řekla že si to ještě promyslí. V ten večer se jí zdál nádhernej sen. O domku u jezera. Krásný západ slunce. Voda se nádherně třpytila. Zdálo se jí že v tej vodě plave. Byla šťastná.
Když se probudila, řekla tátovi že chce jet k jezeru. A tak se stalo. Když měli vybrat dům, Tara viděla přesně ten který měla ve snu. Najali ho na pár dní.
První večer si moc užili, zpívali u ohně, opékali buřty. Vzali si sebou svýho yorkšírka Maxe. Ten jen ležel a koukal, Tara usoudila že se asi hodně nudí.
V ten večer se Tara vzbudila. Potřebovala na záchod. Ona se tmy nebála, nedělalo jí problém jít na dolní patro a dojít si na malou. Scházela po schodech. V duchu zaklela protože ty schody šíleně skřípaly. Dům už byl starej, ale z venku vypadal moc pěkně. Taky ho najali za dost dobrou cenu. Jako by v tom byl nějakej háček.
Rozesvítila v koupelně. Bylo to tam opravdu luxusní. Moc pěkně zařizené. Ale na zemi něco bylo. Nějakej plyšovej medvídek. Pomyslela si že kdyby si ho nechala nebyl by v tom žádnej problém. Konec konců našla ho tu ona a on tu byl sám. Široko daleko žádný jeho majítel.
Když se ale na další den probudila, medvídka u sebe neměla. Trápilo jí to, hledala ho snad všude.
Její mamka ráda pletla. Když si Tara připravovala svačinu, požádala jí aby jí donesla nůžky, prý je zapoměla nahoře v pokoji. Když se Tara po schodech vracela dolu, šla zkratkou přes chodbu která spojovala kuchyň s obývákem. Dveře které vedly do sklepa a zároveň byli na levé straně chodby byly otevřené. Tara se tam ze zvědavosti koukla. Nic neviděla, jenom tmu. Rozesvítila. Byly tam schody které vedly to prázdné místnosti. Téměř prázdné. Na zemi byl její medvídek.
Byla ráda že ho zase vidí ale jak se tam dostal, to nevěděla. Už byla skoro na předposledním schodu když se jí začala točit hlava. Znova slyšela hlas té malé holčičky. "Nechoď sem, nechoď. Stali se tu strašné věci. Nechoď" Hlas byl tak silný, že jí z toho začala bolet hlava. Ztratila rovnováhu, nešláplna na schod. Padala dolů. Měla pocit že to trvá celou věčnost. Padala s nůžkama v ruce. Ozvalo se jen hlasité TUP. Tara vydechla a slyšela "Já ti říkala že sem nemáš chodit". Její hlava byla stočená do prava, viděla holčičku která klečela u medvídka. Tara naposled pohladila medvídka. Pak holka zmizela a medvídka si vzala s sebou.
Zavřela oči, cítila bolest v krku. Neměla však síly se pohnout. Slábla, cítila to. Poslední co slyšela byl hlas její mámy. Jenom hlasité "Ne" které se postupně ztrácelo.
Tara umřela na vykrvácení, nůžky jí propíchly krk. Tara neměla žádnou šansi na přežití. Než sanitka dorazila, Tara byla už mrtvá. Za účelem vzít svého medvídka ztratila tělo. Její duše však zůstala na světě, hledat medvídka dál.
Její duše je pořád někde tady. A chce svýho medvídka.
Jestli TY nějakýho máš, tak jí ho dobrovolně děj...jinak tě čeká to co jí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 EN EN | Web | 5. září 2011 v 8:47 | Reagovat

Zajímavý článek o medvídkovi. Vynechala bych tu poslední větu, ta se mi nelíbí, víš slova mají moc, zatím je to ta nejúčinější zbraň, kterou jsme vymysleli. Slova mohou ranit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama